Andrea Vedralová

Věnujete se hodnotám ve vzdělávání. Hodnoty jsou ovšem poměrně abstraktní pojem, dokázala byste ho přiblížit?

Ve školském zákoně máme obecné cíle vzdělávání, je jich celkem sedm, ale jen jeden z nich se týká všeobecného vzdělávání a ostatní se týkají právě hodnot. Pod nimi je možné si představit například respektování lidských práv, sociální kohezi nebo evropskou integraci. V dalších strategických dokumentech je popsán také osobnostní rozvoj nebo další demokratické hodnoty.

Na jedné konferenci jsem účastníky vyzvala, aby vyjmenovali pět nejdůležitějších hodnot jejich školy – hodnoty, kterých si váží, ke kterým vedou své žáky, o kterých mluví i s jejich rodiči. Poté měli odhadnout, kolik kolegů z pedagogického sboru, kolik žáků a rodičů by vyjmenovalo pět stejných hodnot. A lidé byli překvapení, uvědomili si, že by se málokdy shodli.

Škola by podle mě měla dávat jasně najevo, na kterých hodnotách stojí. Protože i díky tomu se může rodič rozhodnout, do které školy chce své dítě dát. Jsou to hodnoty, které lze integrovat do jejich představy o výchově a vzdělávání. Výchovu k některým z nich nám ukládá samotná česká legislativa; jedná se například o sociální soudržnost, respekt k osobní svobodě, k individuálním odlišnostem, nebo zodpovědnost za svět, proto bychom tyto hodnoty ve školách měli také rozvíjet.

Dle vašeho názoru se české školy hodnotovému vzdělávání obecně nevěnují dostatečně. Jak se jim věnujete ve školách pracujících s vaším konceptem?

Nestačí mít hodinu etické nebo občanské výchovy, ale hodnoty, které škola preferuje, musí být součástí školní kultury. V dnešní době moc netušíme, jak bude vypadat svět, na který děti ve školách připravujeme, přesto jsou však dvě věci nezpochybnitelné: to, že děti budou potřebovat samy sebe, to znamená rozumět sami sobě, umět sami se sebou zacházet, umět si stanovovat cíle tak, aby byly spokojené; a také to, že musí cítit sounáležitost a odpovědnost za svět.

Školy pracující s naším konceptem se na zmíněnou odpovědnost za svět zaměřují během projektů. Děti mají od prvního ročníku šest hodin týdně výuku v projektech. Máme metodiku „dospěláckého“ projektového řízení a dvě vymezení, která se projektů týkají: dítě se během projektu musí naučit něco nového a projekt musí mít přínos pro okolní svět. Je jedno, jestli to je babička, které jedna naše žačka pletla bederní pás nebo jestli je to vylepšení cyklostezky. Jeden žák našel nebezpečný úsek pražské cyklostezky, naučil se v devíti letech psát úřední dopis, vyhledal si kontakt na paní primátorku, navrhl jinou trasu a nyní s úřady řeší, kudy cyklostezka nově povede. Důležité pro nás je, aby se děti zajímaly o to, co se kolem nich děje, a zároveň také, aby věřily, že dění kolem sebe mohou změnit.

____________________________

Nestačí mít hodinu etické nebo občanské výchovy,
ale hodnoty, které škola preferuje, musí být součástí školní kultury.

____________________________

Jedná se jenom o individuální projekty?

Děti si mohou vybírat. Konají se skupinové projekty, ve dvojicích i samostatné projekty. Od třetí třídy musí mít dítě jednou za rok projekt ve skupince, jednou za rok by mělo být vedoucím projektu apod. Jejich role se mění.

Kdo vlastně hodnoty ve školách pracujících s koncepcí Škola Můj Projekt utváří? V jakém poměru jsou určovány vedením, učiteli, žáky, rodiči?

Koncepce hledá odpovědi na tři základní otázky. První: „Kde je hranice mezi svobodou a řízeností?“ Svoboda má pro nás velký význam. Hledáme v každém momentě, kde ta hranice vede, někdy se nazýváme hledající pedagogikou. Druhá zní: „Kde je hranice školy jako instituce a okolního světa?“ Nemyslíme si, že děti je nutné motivovat nějakými speciálními věcmi, stačí je inspirovat běžným životem. Svět kolem nás je natolik zajímavý, že děti mají v sobě touhu poznávat. A třetí: „Kdy se má výchova a vzdělávání zaměřovat na aktuální prožitek a kdy na budoucnost dítěte?“ V kladení si těchto otázek a v hledání odpovědí na ně jsou některé hodnoty obsaženy.

Hodnoty jsou zaneseny také v Mapě kvality školy, ta ukazuje nakolik jsou hodnoty ve škole naplňovány. Když se nějaká škola rozhodne pracovat podle koncepce Škola Můj Projekt, má velkou svobodu v tom, co se rozhodne akcentovat. Rámec pro její fungování je však daný. Musí v ní být obsaženy tyto prvky: otevřenost školy, zodpovědnost za okolní svět, propojenost s ním, respekt ke svobodě i individualitě každého, zodpovědnost za vlastní učení i vztahy, které utváříme.

Je nutné, aby rodiče a škola uznávaly totožné hodnoty?

Přijde mi důležité, aby rodina a škola byly v základních hodnotách jednotné. Pokud nejsou, a my starší jsme to ve školách možná zažili, tak je to pro dítě velice diskomfortní. Často jsou pro něj nejbližšími osobami právě rodiče a učitel, proto když jsou ve velkém rozporu, není to pro dítě zdravé.

Když rodiče projeví zájem o školu s naším konceptem, při zápisu do první třídy nebo při žádosti o přestup, používáme nástroj nazvaný Q-sort, kterým zjišťujeme soulad výchovně-vzdělávacích strategií rodiny a školy. Jedná se o 72 kartiček, které se řadí specifickým způsobem. To vede rodiče k tomu, aby se hlouběji zamysleli, jak si školu pro své děti představují a které hodnoty pro ně mají největší váhu. Snažíme se jim při tom co nejotevřeněji říkat, jestli jim s rozvojem takových hodnot na naší škole můžeme nějak pomoct. Někdy se stane i to, že jim doporučíme jiný druh školy, který je třeba více zaměřený na výkon nebo soutěživost. Otevřenost stojí na prvním místě.

__________________________

Přijde mi důležité, aby rodina a škola byly v základních hodnotách jednotné.
Pokud nejsou, a my starší jsme to ve školách možná zažili, tak je to pro dítě velice diskomfortní.

____________________________

Které školy dnes pracují s koncepcí Škola Můj Projekt ?

V Sokolově je to škola, která letos v červnu bude slavit 20 let. Jedná se o mateřskou a základní školu spolu s čtyřletým gymnáziem. Před čtyřmi lety začala na stejných principech vznikat škola v Praze na Jižním Městě. Čtyři roky jsme se intenzivně věnovali metodice celého konceptu, takže teď jsme připraveni celou koncepci nebo jednotlivosti předávat i dalším školám, které o to projeví zájem. Pokud někdo bude chtít využívat například Q-sort, to, co určitě požadujeme, je proškolení lidí, kteří s ní budou pracovat.

Je na těchto školách ucelený přístup k hodnocení?

Pro nás nejsou nejdůležitější konkrétní metody. Tím se možná lišíme od dalších typů inovativních nebo alternativních škol, jelikož si myslíme, že k dosažení určitého cíle můžeme dojít pomocí různých metod. Pro nás jsou tedy důležité cíle, hodnoty a systematičnost hodnocení. Aby bylo odvedené v dobré kvalitě. Umím si představit, že bude existovat škola pracující s koncepcí, která bude mít hodnocení nastavené trochu jinak než ty dosavadní, na kterých preferujeme slovní hodnocení. Na prvním stupni se jedná o slovní hodnocení, vrstevnické hodnocení a sebehodnocení, přičemž děti se do jisté míry od první třídy a intenzivně od třetí třídy podílejí na přípravách měsíčních plánů. Na druhém stupni přichází kombinace s procentuálním hodnocením. Známky jednoduše nejsou v souladu s principy, které na školách zavádíme, obzvláště ne typické hodnocení pomocí stupňů 1 až 5.

Specifikem škol pracujících s vaší koncepcí jsou tzv. Mapy učebního pokroku. O co přesně se jedná?

Děti si pomocí plánovacích listů, map, plánují, čeho chtějí dosáhnout. Volí si z podpůrných, rozvojových nebo harmonizujících programů. V první kategorii se žák snaží zlepšit se v tom, co mu ve škole nejde. V rozvojových programech si rozšiřuje znalosti a dovednosti ve věcech, kterých se mu ve škole nedostává. Dívky si jednou připravily třeba kurz slovenštiny nebo hru na klavír. V harmonizujících programech jde v podstatě o osobnostní rozvoj, o hodnoty, o nabytí klíčových kompetencí. Děti si přitom samy mapují pokrok v každé z nich. Jde o to, že dítě samo si uvědomí cíl, který před ním stojí. A takové uvědomění může často v učení dokázat doslova zázraky.

Důraz tedy kladete i na klíčové kompetence. Domníváte se, že jiné školy s klíčovými kompetencemi nepracují dostatečně?

Problém dnes podle mě není to, že by se učitelé práci s nimi bránili. Jde o to, že v rámcovém vzdělávacím programu jsou kompetencím věnovány čtyři strany a devadesát stran je věnováno znalostním výstupům. Učitelé příliš neví, co si pod danými kompetencemi představit. Vytvořili jsme proto nástroj, mapu pokroku, ve kterém jsme jednotlivé kompetence rozpletli do dílčích kompetencí. Například jsme detailně popsali, co to znamená, že dítě umí komunikovat nebo že se v sobě vyzná. To jsme poté rozpletli do dalších vláken a vytyčili jsme pro jednotlivé kompetence orientační mezníky. Učitelé s mapami pokroku dětí pracují od první třídy, děti samotné se do práce na mapách zapojují od třetí třídy. Vyznačují si, co již zvládli.

____________________________

V rámcovém vzdělávacím programu jsou kompetencím věnovány čtyři strany
a devadesát stran je věnováno znalostním výstupům.
Učitelé příliš neví, co si pod danými kompetencemi představit.
____________________________

Sociální kompetence se pravděpodobně těžko zachycují a obtížně se také kontroluje jejich vývoj. Daří se vám s nimi pracovat podle vašich původních představ nebo jste museli přístup měnit?

Máme výhodu, že dvě školy už s koncepcí přímo pracují. V momentě, kdy náš tým metodiků má nový nápad, tak jej hned pilotujeme mezi dětmi a učiteli a podle zpětné vazby návrh upravujeme. Máme za sebou rok a tři čtvrtě pilotážní práce, ta by měla být během letošního roku ukončena. Nyní pracujeme s papírovou podobou map pokroku, ale počítáme s vytvořením online verze. Do tříd jsme si chodili ověřovat, jestli děti rozumí, co mají ve svých mapách napsaného a jestli za tím vidí to stejné, co učitelé. Máme k dispozici i oponenturu zvnějšku, mapy diskutujeme s psychology, sociology a dalšími odborníky.

Andrea Vedralová je autorka vzdělávací koncepce Škola Můj Projekt, metodička, konzultantka vzdělávání a koučka. Její motto zní: „Vzdělávání je neustálé hledání rovnováhy mezi precizním strojkem (řízenost, instituce) a křídly (svoboda, svět).“

Markéta Popelářová
Článek vyšel 2. dubna 2018 na webové stránce Perpetuum.cz