Jana Straková

Tématu klíčových kompetencí se věnujete dlouhodobě profesně, věnovala jste mu i svou disertační práci. Je možné vysledovat, odkud se tento termín v českém vzdělávání vzal?

Osobně se domnívám, že náš Rámcový vzdělávací program a zejména přemýšlení o klíčových kompetencích bylo hodně ovlivněno diskuzemi, které probíhaly v 90. letech minulého století v OECD. Odborníci, kteří v té době zastupovali jednotlivé členské země v orgánech OECD zabývajících se vzděláváním, měli v té době velmi intenzivní pocit, že škola velmi zaostává za potřebami moderní společnosti a moderního pracovního trhu a přestává být pro mladé lidi užitečná. Diskutovali o tom, jak nově definovat vzdělávací cíle a obsahy, aby zohledňovaly rostoucí dostupnost informací a rychlých změn ve společnosti i na pracovním trhu. Česká republika byla tehdy v OECD reprezentována velmi osvícenými odborníky. Za všechny bych ráda jmenovala profesora Jiřího Kotáska, jehož práce si dodnes velmi vážím. Tito lidé pak ovlivňovali i zdejší vzdělávací politiku a činili tak velmi progresivním způsobem. Troufám si tvrdit, že česká kurikulární reforma z roku 2004 byla velmi progresivní i v kontextu řady dalších vyspělých zemí. Jiná otázka už samozřejmě je, jak bylo zdařilé její zavádění do praxe a zda na ni byla česká pedagogická komunita připravená.

Jde o doslovný překlad, který byl převzatý z nějakého zahraničního vzdělávacího systému, nebo o nějakou jeho modifikaci pro české prostředí?

O klíčových kompetencích se rovněž hovořilo v OECD. Z diskuzí o potřebě se jimi zabývat vznikl velmi zajímavý projekt s názvem DeSeCo (Definig and Selecting Competencies). Jeho autoři oslovili přední odborníky z různých oblastí lidského konání z vyspělých zemí a požádali je, aby se pokusili popsat “kompetence”, které jsou zásadní pro úspěch v životě a na trhu práce z pohledu jejich disciplín. Výstupy z projektu byly velmi inspirativní a věřím, že ovlivnily i přemýšlení v České republice.

Vedou stopy po původu tohoto termínu do světa práce a zaměstnanosti? Odkud termín původně pochází?

Ano, svět práce s termínem kompetencí pracuje, a to v poněkud odlišném – konkrétnějším – smyslu. Jak se přesně dostal tento termín do vzdělávacího diskurzu nevím. V komunitě vzdělavatelů se o něm dodnes vedou velké spory. Mnozí odborníci spatřují v zavádění konceptu klíčových kompetencí do vzdělávání velký problém. Argumentují tím, že se jedná o módní klišé, které vede k povrchnosti v přemýšlení o vzdělávacích cílech a obsazích. Také proto, že terminologie není usazená a pod termínem klíčové kompetence si uživatelé mnohdy představují poněkud odlišné koncepty. Zpravidla jím chtějí zdůraznit, že ve vzdělávání není možné omezit se pouze na získávání vědomostí, ale že je třeba kultivovat i dovednosti, které umožní s těmito vědomostmi dále pracovat. V podobné souvislosti se pak setkáváme s mnoha dalšími koncepty, jako jsou například klíčové dovednosti (key skills), měkké dovednosti (soft skills), přenositelné dovednosti (transferable skills).

________________________

„Odborníci, kteří v 90. letech minulého století zastupovali
jednotlivé členské země v orgánech OECD zabývajících se vzděláváním,
měli v té době velmi intenzivní pocit, že škola velmi zaostává
za potřebami moderní společnosti a moderního pracovního trhu
a přestává být pro mladé lidi užitečná.“
________________________

V čem jsou podle Vás dnes hlavní překážky při práci s klíčovými kompetencemi v českých školách? Proč k nim má řada učitelů stále odstup a nedostává se k systematičtější práci s nimi, přestože je zaměstnavatelé a personalisté stále více požadují?

Myslím, že učitelé konceptu klíčových kompetencí mnohdy moc dobře nerozumějí. Především nerozumějí tomu, v čem by mohl být jim a jejich žákům užitečný a také jak tyto kompetence rozvíjet v jednotlivých oblastech vzdělávání. Nedozvídají se to bohužel ani na fakultách, které budoucí učitele na jejich profesi připravují.

Samostatnou kapitolou je i jejich hodnocení — a sledování toho zda a jak je žáci naplňují. I v tom učitelé nemají moc pomocných rukou. Jsou místa, kde se mohou inspirovat?

Myslím, že hodnocení vzdělávacího pokroku a výsledků vzdělávání je na našich školách obecně velký problém. Řadu inspirací k tomu přitom můžeme získat ze zahraničí. Osobně mě třeba oslovilo, jak pracují s hodnocením na Novém Zélandu. Ministerstvo tam dává učitelům úlohy pro hodnocení vzdělávacích standardů s konkrétními ukázkami žákovských výkonů a podrobnými ukázkami hodnocení těchto výkonů. Ty úlohy mají různý charakter – třeba písemný projev, ale i ústní projev nebo umělecký výkon — zde jsou k dispozici videonahrávky žákovských vystoupení. Učitelé se na úlohách a jejich hodnocení učí rozumět tomu, co to znamená, když si žák osvojuje hodnocenou dovednost, a jak přesně se v jeho výkonu pozná, na jaké úrovni osvojení se aktuálně nachází. Kultivuje se tím dovednost hodnotit práci žáků a mezi učiteli se zároveň sjednocuje představa o vzdělávacích cílech.

Při právě probíhající revizi Rámcových vzdělávacích programů je silný tlak na redukování a omezování obsahů vzdělávacích oblastí. Neobáváte se, že to mohou odnést i klíčové kompetence a namísto posilování práce s nimi může dojít k dalšímu oslabení jejich postavení – stejně jako se hovoří o možném rozpouštění tzv. průřezových témat?

Úprava Rámcových vzdělávacích programů by se podle mě měla zaměřit zejména na to, aby vymezila velmi omezený počet vzdělávacích cílů, které jsou zásadní a na jejichž dosažení by se učitelé měli primárně soustředit u všech žáků. Myslím, že velkým problémem současného stavu je fakt, že v Rámcových vzdělávacích programech se všechny cíle jeví jako stejně důležité a je jich příliš mnoho. To je ale můj osobní názor a můžu se samozřejmě mýlit.

25. 4. 2018
Václav Zeman, Škola Můj Projekt